Před několika dny oslavila naše prvorozená desáté narozeniny. Neuvěřitelné! Před deseti lety jsem měla u sebe malinké miminko a neměla jsem žádné praktické zkušenosti s péči či výchovou. Díky životu se třemi dětmi, díky mé práci v ambulanci a při konzultacích s rodiči dětí s ADHD, mám v některých věcech mnohem jasnější představu i názory. Ale že bych se cítila jako mistr světa? Tak to ani náhodou. Spíše mám pocit, že se potvrzuje, že čím víc člověk zná, tak tím více má otázek a pochybností.
Jak proběhla oslava? Nejprve jsem si říkala, že to „musí být“ něco extra, ale pak mi došlo, že se „nic nemusí“ a že to bude přesně takové, jaké si to uděláme. S Adinkou jsme se dohodli, že nejlepší to bude víceméně jako obvykle. Jedna oslava v rodinném kruhu na rodné Moravě a druhá doma s kamarádkami.
Adinka měla radost se skeatboardu a z knihy o Gumpovi a ještě by jí měla dojít poštou „hvězdná obloha“, kterou budeme instalovat v jejím budoucím sólo pokojíčku (zatím má pokoj s Tondou s tím, že většinu noci stejně zakotví u nás v ložnici).
Je deset roků zlom? Z mého pohledu přišel zlom o něco dřív. Když bylyděti malé, tak jsem si přála, aby vyrostly, aby už byly méně náročnější na péči, aby se s nimi dalo podnikat více aktivit…a před nějakou dobou jsem si uvědomila, že Adinka už velká je, dá se s ní podnikat téměř vše, a že nebude trvat dlouho a Adinka bude mít jiné priority než trávit společný čas s rodiči a sourozenci.
Od té doby, co Adinka chodí do školy, se můj pohled na ni bohužel hodně změnil. Asi to nešlo jinak. Od začátku slyšíme, co jí nejde, co by měla trénovat a řešíme její nechuť ke spolupráci. Ačkoliv se hodně věcí od první třídy změnilo k lepšímu, tak si nejsem jistá tím, že to bude jako „základní vzdělání pro život“ stačit.
Adinka si ale jistá je – většinu toho, co se ve škole učí určitě potřebovat nebude, není tedy nutné se tím trápit, nějak to vždycky dopadne. Nemá od sebe žádná očekávání, někdy u něčemu vydrží a výsledek je super, ale většinou „jí to nestojí za to“, nebo to prostě nepovažuje za důležité. Mnohem důležitější je pro ni čas, který tráví neorganizovaně a věnuje se tomu, co mu v tu chvíli dává smysl, i když to třeba přínáší nepohodu nebo rozpory.
Moc bych Adince přála, aby všechny školní neúspěchy mohla hodit za hlavu! Aby si našla svoje místo v životě, byla spokojená a aby dokázala nějak uplatnit svůj potenciál. Jsem si jistá, že to nebude v akademickém světě, a dost možná se bude věnovat nějaké aktivitě, kterou si dnes ani představit nedokážeme. Do té doby, než si to sama nějak vymyslí, bude potřebovat „jen“ hodně trpělivé a otevřené rodiče, a v tom má neuvěřitelné štěstí:).
Nejnovější komentáře