Mohlo by se zdát, že když mám za sebou mnohá studia, tak mám v kapse řešení pro každou situaci a moje děti jsou vzorem dobrého chování a zralé osobnosti.
Není to tak! I když bych si to někdy velmi přála.
I jako vystudovaná psycholožka dělám chyby a špatná rozhodnutí. Nejde o to projít výchovou dětí bez ztráty kytičky. Není to soutěž! Nezáleží ani tolik na tom, kolikrát šlápnete vedle, ale zásadně záleží na tom, jak ke svým pochybením přistoupíte a zda jste ochotní na sobě pracovat.
Tento článek je o předčasném nástupu mojí dcery do školy. Dokumentuje hezky to, jak se pohled na zásadní přešlapy s ubíhajícím časem proměňuje. A taky dokazuje, že všechno špatné, je pro něco dobré.
Poslala jsem dceru do školy zbytečně brzy?
Před pár lety mi došlo, že klasické vzdělávání nenaplňuje moje představy o optimálním rozvoji dětí. Takže jsem byla ráda za příležitost přispět k založení soukromé inovativní ZŠ V Pohybu.
Nepochybovala jsem, že to pro moje děti bude to pravé. Byla jsem nadšená z konstruktivistického, prožitkového a kritického přístupu ke vzdělávání.
A moje dcera, která jako první z mých dětí zahájila školní docházku? Ta byla od prvního školního dne zcela mimo moje představy!
Když jsem viděla video z hodiny angličtiny, ve kterém všechny děti s nadšením zpívaly a cvičily, a dcera se válela znuděně na lavici a hrála si s kružítkem, tak jsem nevěděla, jestli mám brečet, nebo se zoufale smát.
Bylo mi jasné, že vzdělávání dcery nebude procházkou růžovým sadem a že se budu muset začít věnovat prvostupňové metodice a pořádně si vytrénovat trpělivost.
Navzdory vysoké invenci pedagogů a inovativnímu přístupu k učení, dcera neměla zájem o písmena, o čísla, ani o jinou školní práci. Nic ji nebavilo, u ničeho nevydržela, a spoustu energie ji stálo pouhé dodržování třídních pravidel.
Ukázalo se, že do školy nastoupila předčasně (šest roků měla v srpnu před nástupem).
Začalo kolečko konzultací ve škole a pak odborné vyšetření s výsledkem zvážit dodatečný odklad školní docházky.
Navzdory nezralosti byla dcera ve škole spokojená.
Nakonec jsme se rozhodli, že dítě, které chodí do školy rádo a dělá pokroky, není třeba ze školy zachraňovat. Dost nám pomohla skutečnost, že škola mohla dceři poskytnout individuální pomoc.
Vím, že v klasických školách je individuální pomoc možná až na základě „papíru“ (což trvá klidně půl roku), takže vlastně jiná možnost než návrat do MŠ není. Jsem moc ráda, že dcera nic takového absolvovat nemusela.
První třída byla velmi náročné období, hlavně pro nás rodiče. Já jsem čekala třetí dítě, měla jsem zdravotní potíže, a do toho bylo stále něco k řešení ve škole. V noci jsem nemohla spát, ve dne padala únavou.
Naštěstí jsem na to nebyla úplně sama, manžel intenzivně pomáhal. A díky dobré spolupráci s pedagogickým sborem, má dcera na první třídu hezké vzpomínky.
Problém bohužel nebyl jen v nezralosti.
Kdyby se na začátku druhé třídy ukázalo, že je dcera mnohem soustředěnější, samostatnější a ve čtení a psaní se rychle zlepšuje, tak bych skákala radostí a klidně bych do celého světa vytroubila, že jsem ta psycholožka, která poslala nezralé dítě do školy.
Dcera sice udělala za první školní rok jisté pokroky, ale ani na začátku druhé třídy zdaleka neodpovídala představě o dítěti, které je přirozeně zvídavé a vydrží plnit školní úkoly.
A tak přišla na řadu diagnóza ADHD a v blízké době očekáváme (vzhledem k výkonům ve čtení a psaní) také diagnózu SPU.
Diagnózy sice mohou být úlevou, protože ledacos vysvětlují, ale mají moc strhávat na sebe veškerou pozornost.
Aby vás ADHD zcela nepohltilo, tak je nutné nastartovat myšlení jiným směrem.
Mně hodně pomohlo, když jsem viděla, že navzdory školnímu neúspěchu, chodí dcera do školy ráda. Našla si tam kamarádky, což se jí ve školce nedařilo, a vytvořila si pevnou vazbu s pedagogy.
Naslouchala jsem trpělivě tomu, s čím si poradila, co ji zaujalo, v čem překvapila. Začala jsem oceňovat její smysl pro dramatičnost a hledala jsem cesty, jak s ní řešit školní povinnosti, aby to bylo přijatelné a udržitelné.
Začala jsem více užívat toho, co funguje (např. režim, prevence, portfolia, rituály, čas bez sourozenců) a vykašlala jsem se na to, na co není kapacita (nošení bačkor, společné večeře, pravidelný čas pro učení..).
Naučila jsem se více vnímat i ty dovednosti, které se ve škole nerozvíjí a nejsou oceňovány. V případě mojí dcery je to vyprávění příběhů. To umí krásně a je radost jí naslouchat.
Učím se radovat z každého malého úspěchu a učím se nefňukat nad tím, že mnohé z toho, co dcera tvrdě trénuje, jiné děti zvládají jen tak.
Snažím se posílat více pozitivní energie těm, kteří nám nejvíce pomáhají – konkrétně pedagogům na dceřině škole.
Svoje chyby a přešlapy přijímám s pokorou a připomínám si, na čem doopravdy záleží – na zdraví, lásce, porozumění a dobrých podmínkách pro seberealizaci.
Nejdůležitější je, aby děti měly dost lásky, porozumění, aby zažívaly úspěch a byly v pohodě.
Vím, že jako rodiče děláte, co můžete, a často to stejně nefunguje. Vím, že je těžké hledat porozumění v širší rodině, mezi pedagogy nebo mezi přáteli.
Vím, že pro prarodiče bývá těžké ADHD přijmout. Nejraději by všechno vyřešili rákoskou. Nesmíme se na ně kvůli tomu zlobit, ale trpělivě jim ukazovat efektivnější výchovné způsoby.
Taky máte kolem sebe úžasné rodiny s úžasnými dětmi? Spousta dětí se všechno naučí samy, až přijde jejich čas, dá se s nimi dohodnout, vydrží spát… Vaše děti jsou jistě také úžasné, ale zároveň náročné, protože vyžadují pomoc ve věcech, které jiní rodiče řešit nemusí.
Vím, že je těžké „být na jedné lodi“ s prarodiči, učiteli nebo s kamarády s dětmi bez diagnózy. Proto s radostí buduji online prostor, ve kterém můžete porozumění získat, i kdyby se nic jiného nedařilo.
Těším se na setkání v FB skupině „Pro rodiče dětí s ADHD“.
Nejnovější komentáře